Let v Jičíně byl proveden dne 31.7 ráno. Start na náměstí Jičín v 6:20 a přistání 7:20 v obci Stav. Posádka - místostarosta Hamáček Petr, Kodešová Patra- zástupce sportovců, Pavel Kracík – zástupce kultury, Bohumír Procházka – novinář   

Let aneb Jak se elegantně zbavit nepohodlného novináře

Pan starosta řekl: „… a jako doyena vybrali jsme proChora.“ A už jsem letěl. Balonem typu BB42Z. Ale jsem si nejdříve vyhledal ve slovníku: doyen [doajen] - nejstarší člen nějaké skupiny. Otta píše, že „… vede sbor při slavnostních ceremoniích a za něj proslovení činí.“ Tak proslovování mám z domova zakázané všeliké. Mongolfierům sice jejich zvířata v roce 1783 ve zdraví vrátila, ale to bylo za francouzských větrů a pod balónem topili slámou. Tady foukne západní a zmizíme někam nad šíré ruské pláně. Nicméně jsme brzo ráno ve středu 31. července těch 4 500 kubíků horkého vzduch nafoukli a letěli. Sice jsem křičel, ať Jičíňáci, co tu zůstali, tady už žádného starostu a místostarostu neodvolávají, ale jednak mne nikdo neposlouchal a ani mne nebylo slyšet. Najednou jsme byli nahoře. Neřekli byste, tak je z nadhledu ta jičínská radnice malá. Ale město krásné, myslím historické stavby. Na koleji se z té výšky ani nepozná, jak je důležité zanechat směšného hašteření a začít s ní něco dělat. Pan místostarosta Hamáček si prohlížel střechy a zaznamenával si, kde je třeba co opravit. Ostatní jen tiše zírali na tu krásu. Akorát někdo řekl: „Tý vole to je… .“ Možná jsem to byl já. Nu a pak jsme letěli nahoru, dolů, tam a zpátky. Vítr se totiž v jednotlivých výškových vrstvách mění a tak jsme se chvíli vraceli. Zaletěli jsme tím pádem téměř nad valdický kriminál. To by mohlo být zajisté tématem k mému ironickému psaní, ale ten jeden pán, ten v našem koši nebyl. Tak jsme letěli dál. Měl bych psát o té kráse viděné shora. O lesích, mlhách, Zebínech, Lodžiích, rybnících, ale nějak to neumím. Ostatně stejně jsou na to slova zbytečná. Zkrátím to. Přistáli jsme. Sbalili balón a pak klečeli v mokré trávě a tam nám podpalovali vlasy, to ve jménu ohně. Pak to ale sfoukli ve jménu větru. Nakonec sypali na hlavu červenou hlínu a polejvali do šampaňským (Země a voda). Čímž jsme byli pokřtěni na hrabata ze Stavu, protože tam jsme přistáli. Takže jsem i doyen i hrabě, pánové, kdo z vás to má? Akorát jsem z toho trochu zrozpačitělej. Snad jsem radši, když se na to můžu z povzdálí dívat, trochu fotit a drze o tom psát.   

Článek převzat ze zářiových Prochorovin.

 

Článek na denik.cz najdete zde.

Článek z webu mojejicinsko.cz je možné nalézt zde.

Obsáhlou fotogalerii najdete zde.

powered by contentmap